Tradiční karate

Tradiční karate je staré bojové umění beze zbraně, které sloužilo jako účinná sebeobrana v Japonsku v dobách, kdy boj o svůj život byl každodenní realitou a nošení zbraní bylo zakázáno. Při správném studiu principu karate jsou jeho studenti schopni využít maximálně možnosti svého těla a vytvořit tak silnou a účinnou techniku, kterou při správném načasování a umístění zneškodní soupeře.

Tradiční karate je velmi vysokou naukou boje jako cesty vnitřního sebepoznávání. Jejím úkolem je přinést cvičencům klid, životní radost a sebedůvěru v jejich běžném životě, a to na všech rovinách. Vynikat v tělocvičně a přitom v běžném životě bezradně propadat depresím, stresům, nesnášenlivosti a nepozornosti znamená míjet pravý smysl učení.

Tradiční karate nechce ukázat, kdo je lepší a kdo horší, ale to, že cvičit mohou opravdu všichni. Cvičit neznamená pěstovat agresivitu ani vlastní ego, bojové umění je umění zdvořilosti, zdvořilosti k sobě samému, ke svým možnostem, k těm i k tomu, co nás obklopuje. Tradiční karate je metoda dávající nám možnost ovlivnit celý svůj život, vnímat své pokroky skrze každodennost, není to forma, kterou si na sebe můžete obléknout a později ji odložit v šatně vašeho Dojo.

Technika tradičního karate je založena na používání těla jako celku (synchronizace dechu, kontrakce a uvolnění svalů, dynamiky těla), raději než spoléhání se na sílu svalů rukou a nohou. V aplikaci je důležitá strategie a načasování, zkombinovány se silnou myšlenkou a odhodláním bojovat - bojovým duchem. Při tréninku se učíte spíše využívat volného místa v soupeřově akci, než odporovat jeho síle. Cvičenec rozvíjí sebedůvěru, stabilní emoce a jasné rozhodování tak, že tělo bude reagovat přirozeně na jakýkoliv podnět - útok.

Cvičení tradičního karate nevyžaduje žádné extrémní fyzické nároky ani příslušnost k nějaké filosofické, náboženské, majetkové či politické skupině. Samotná podstata reality stojí mimo vlastnictví jakékoliv organizace, skupiny či sekty, a je proto na zodpovědnosti každé lidské bytosti, jak řídí svůj život.
Cvičit může každý, kdo má čas a chuť. Každý si volí, jak často bude chodit a kolik úsilí a srdce vloží do cvičení. Ať už je to tvůj hluboký zájem, sebeobrana a nebo jen potřeba fyzického pohybu a relaxace po náročné práci, co tě přivedlo ke cvičení, vše má svoji hodnotu. Využijeme-li nástrojů, které tradiční karate nabízí, velikost útočníka se stává do určité míry relativní. Karate se proto může věnovat každý, bez ohledu na pohlaví, věk a fyzické schopnosti.
Tradiční karate vyžaduje tvrdý a dlouhý trénink. Neexistují krátké a snadné cesty.

Historie

Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo původně "čínská ruka". To byl i původní význam znaků, kterými se karate v Japonsku označovalo. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly "prázdná ruka". Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: "stát se prázdným". Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: "Jako lesklý povrch zrcadla odraží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli "prázdný", v karate".

Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoši, který byl profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičních bojových umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoši karate na různých univerzitách a v Kodokanu - Mekkce Judo - do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Šotokan, velký mezník v historii karate v Japonsku.

Japonská asociace karate (JKA) byla utvořena v roce 1955 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra. Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirokazu Kanazawa), které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport.

Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a např. v Japonsku je součástí tréningového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen. V Japonsku a všude ve světě však karate získává velkou popularitu jako soutežní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence v celém světě.